Když jsme opouštěli naši milovanou Zebru ani ve snu nás nenapadlo, co nás v následujících týdnech čeká. Vy už to možná někteří víte, ale já vám to ještě podrobně povyprávím.
Z Cromwelu, což je řekněme v polovině jižního ostrova jsme se vydali až na úplný sever ostrova do Motueky. Kamarád nám doporučil sad s jablky, na kterém se údajně dá vydělat hodně peněz a tak jsme neváhali a vyrazili přímo tam. Po cestě jsme se zastavili v Christchurch, největším městě na jižním ostrově. Město je to opravdu hezké, trošku rušné, ale najdete zde opravdu všechno, co potřebujete. Včetně velké komunity Čechů, které sem zřejmě přitahují levné nájmy bytů a možnost surfovat kdykoliv se jim zachce.
Po naší cestě do Motueky jsme projížděli mým oblíbeným přímořským městem Kaikoura. Je známé svými kamenitými plážemi na kterých se denně vyhřívají stovku lachtanů. Pokud k nim přistupujete klidnými kroky a nevystavujete je nebezpečí můžete se k nim přiblížit i na dva metry blízko. Se dvěma zastávkami jsme se pak konečně dostali až do vesnice Mapua ležící hned vedle Motueky.
Nikdy jsem si nemyslela, že narazím na místo, které bych nedoporučovala navštívit,ale asi sem se pletla. Nechápejte nás špatně jsme zvyklí spát na zemi, ve stanu, v kempu bez záchodků a teplé sprchy. Snídat, obědvat i večeřet na benzínkách, v parcích, nebo třeba i na parkovištích. Tohle místo bylo však tak trochu moc i na nás. Byl to velký dům s několika pokoji, dvěma koupelnami a dvěma kuchyněmi. Jedna kuchyň (ta hezčí) byla uvnitř a druhá (ne ošklivější, ale spíš nekuchyň tzn. umyvadlo a plynový vařič) se nacházela venku. Uhodnete správně ve které z nich jsme si vařili my ?
Kromě desítek much, které vám poletovali nad jídlem a kohoutem, který vás každé ráno budil svým zpěvem deset minut před budíkem, žilo v domě asi 25 lidí. Píšu asi, protože jsem to nikdy nezvládla spočítat. Co bylo ale úplně ze všeho nejhorší? Paní domácí (i přesto, že jsme jí platili nemalý nájem) tvrdila, že voda je drahá a proto se s ní musí šetřit. Tak si to asi dokážete představit.
Práce nebyla zdaleka tak špatná jako ubytování. Vždycky si jen musíte zvyknout a pracovat podle toho, co od vás váš nadřízený očekává. Největší dřina byla asi nosit žebřík, který potřebujete, abyste se dostali až do koruny stromů. Nepředstavujte si velké stromy, jako máme my v Česku. Tyhle měří kolem tří metrů a nejsou vůbec tak košaté.
I přesto že práce není zase tak zlá, to samé se ovšem nedá říct o naší první výplatě. Nevím, zda je to jen zklamání z předčasného očekávání, nicméně po týdnu jsme se rozhodli skončit. Následujících sedm dní jsme pobývali v místním kempu. Nevím proč, ale nezaměstnanost snášíme nějak špatně. Potkali jsme spoustu lidí, kteří nepracovali celé týdny, dokonce i měsíce. No my jsme po prvních dvou dnech šíleli.
A myslím, že jsme zešíleli úplně, když nás napadlo všechno si sbalit, koupit letenky a za vidinou nového auta i práce jsme se nakonec ,,přestěhovali" na severní ostrov.
Comments