Je 15.9.2018 a já se budím s kocovinou vedle svého přítele v cizí posteli v bytě u našeho kamaráda Ondry. Jelikož nejsme ani jeden z Prahy a potřebovali jsme přespat někde blízko letiště, nabídl nám, že můžeme zůstat u něj. Samozřejmě jsme se museli ještě naposled rozloučit a k tomu se perfektně hodí pár flašek domácího vína z Moravy.
Posledních dva týdny byli plné loučení, a tak jsme si konečně od všeho toho smutku museli ulevit. Na chvíli. Jsem si totiž jistá, že ten největší smutek teprve přijde, až si uvědomíme, že nás čeká rok plný dobrodružství na druhé straně zeměkoule. Pokud se tam ovšem dostaneme, což mi připomíná, že bychom měli co nejrychleji vstát a vydat se na letiště.
I přes mírnou bolest hlavy se donutím vstát a jdu rovnou do druhého pokoje, abych se ujistila, že Péťa (naše kamarádka, o které určitě ještě uslyšíte) už je vzhůru. Po deseti minutách jsme všichni připraveni a tak si voláme Uber. Předpokládám, že většina z vás ví, co Uber je, přesto ale pro ty, kteří to nevědí - Uber je něco jako taxi, ale levnější. My ho využíváme poměrně často a zatím jsme byli vždy spokojení. Líbí se mi, že díky tomu můžete poznat nové lidi, jako se to stalo zrovna nám. Pán, který nás vezl na letiště pracoval před několika lety na Novém Zélandu. To je ale náhoda, co?
Je něco kolem sedmé hodiny ráno (letadlo nám letí v devět, my ale musíme být na letišti už dvě hodiny před odletem), vystupujeme z auta, loučíme se s panem řidičem a jdeme rychle hledat moji ségru Wendy a jejího přítele Filipa. Asi jsem si toho nabalila víc, než budu potřebovat, protože mě začínají bolet záda, jak je ta krosna těžká. Díky bohu jsme je našli docela rychle, takže už stačí jenom nechat krosny zabalit aby nám u nich hezky drželi spacáky. Pak už se můžeme nechat odbavit a vlastně se na dlouho dobu naposled pobavit s nějakým Čechem (když nepočítám nás, samozřejmě).
Tak tohle bylo snadné, po chvíli už sedíme v letadle. První přestup máme v Amsterdamu, kde budeme přibližně tři hodiny čekat na letadlo do Číny. Už se nemůžu dočkat až budeme na Zélandu, ale jak tu tak sedím (a to bych nebyla já), pomalu mi dochází, že se nám zrovna mění celý náš život a to tam ještě ani nejsme. Ještě fotím poslední fotky a natáčím si Prahu hezky z výšky. To abych mohla v následujících minutách ,,zaspamovat" celý Instagram fotkami. A už je to tady, odlétáme. Jsem si jistá, že se mi začne stýskat za tři, dva, jedna.
Pěkné...dál :-) ;-)